Jak se dělá divadlo, když děti hrají dětem

Hrát divadlo jen s dětmi se sebou nese jistá úskalí, ale zároveň přináší i růst každého, kdo se na inscenaci Tří pohádek - Neposlušná kůzlata, Pejsek a kočička pečou dort, Sněhurka a trpaslíci podílel. Zodpovědnost, loajalitu a samozřejmě ochotu - pomoci a být tu pro druhé. Základy na kterých ochotnické divadlo v našich zemích stojí již více než 200 let a díky kterým bylo v prosinci 2025 zapsáno jako nehmotné kulturní dědictví UNESCO.

                Jak již Karel Čapek ve svém fejetonu „Jak vzniká divadelní hra“ poodhalil, vznik divadelní hry je mnohdy vtipný, častěji však iritující proces. Mravenčími krůčky jsme se tak prokousali textem, jevištním ztvárněním a pustili se i do výroby kulis z kartonu a lepící pásky. Výsledkem byla trochu upatlaná, místy nakřáplá podoba tří klasických pohádek pro nejmenší děti.

                Na to jak proces tvorby vnímaly a co jim divadlo dává jsem se zeptala našich dětí. „Pohádku o Pejskovi a kočičce jsme začali zkoušet už před dvěma lety, ale pak nám bohužel odešel pejsek. Až když přišly Eliška s Terkou, tak jsme se k tomu mohli vrátit,“ vzpomíná Majda. „My jsme poprvé přišly na zkoušku Maryši - to byla celkem dlouhá zkouška. Pak jsme začaly zkoušet ty pohádky. Určitě se mi díky tomu hodně zlepšil mluvní projev a nemám takový strach vystupovat na veřejnosti,“ doplňuje ji Eliška. „Já jsem hned od začátku hrála kočičku, ale pak jsem se během týdne musela naučit i roli vypravěčky. To jsem se docela bála,“ připouští Emma drobou krizi, kterou se nám naštěstí podařilo zvládnout. I přestože jsme hráli na různých místech, podařilo se nám poztrácet jen pár rekvizit, občas někdo musel hrát i nemocný a někteří pro divadlo obětovali důležité aktivity či rodinné události. Nutné je ještě připomenout obrovskou trpělivost rodičů našich dětí, bez kterých by se nám náš ambiciózní plán také nepodařilo zrealizovat. Vrcholem pak byla dvě dopolední představení pro školky, která jsme odehráli před Vánoci ve Slavkově v sálu Bonaparte.

                „Mně divadlo hodně pomohlo ve škole, při prezentacích i s artikulací. Ve Sněhurce jsem dostala větší prostor vložit do postavy něco svého, do jisté míry i improvizovat podle toho, jak děti na postavu Zlé královny reagují,“ říká Vanesska. „Děti mají v Maryši takovou malou roli a většinu času čekáme v zákulisí. V pohádkách jsme byli na jevišti pořád jen my. Museli jsme dělat všechno. A taky to zabralo výrazně víc času, ač to bylo mnohem jednodušší představení,“ přiznává Oliver. „Já jsem nikdy předtím nehrála, ale teď už nemívám takovou trému,“ shodují se naše nejmladší herečky a Vojta k tomu dodává „mě asi nejvíc baví ze sebe občas dělat šaška před lidmi.“

                A tak se i v dalším roce budeme pravidelně setkávat, hrát si a pohrávat s tématy, motivacemi postav, pracovat na artikulaci a posouvat hranice našich schopností. V plánu máme krásný pohádkový příběh, ve kterém ožijí sny i kouzla, dobro bojuje se zlem a motivem je i síla dětské představivosti. Držte nám pěsti, ať se nám náš záměr vydaří a budeme vám smět v budoucnu ukázat zase další střípek divadelního světa.

Jana Jurdová