Mým největším koníčkem je Slavkov, uchovávat paměť města je pro mě velká čest

Stojí za tvorbou Slavkovského zpravodaje, který vychází již od roku 1999. Mimo to je také autorem publikací věnovaných historii Slavkova. Ve sbírce má na 20 tisíc historických fotografií města v průběhu let a vedle historie sbírá také motýly z celého světa. Nedávno převzal Ocenění za rozvoj kultury města Slavkov u Brna za rok 2025. V následujícím rozhovoru se jako uchovatel historické paměti města představí Bedřich Maleček.

Původně nepocházíte ze Slavkova. Jak začalo vaše zdejší působení?

Pocházím z Blažovic. Když jsme s manželkou hledali možnosti bydlení, šťastnou náhodou jsme zjistili, že ve Slavkově funguje družstvo, které umožňuje postavit si bydlení svépomocí. A tak jsme se sem v roce 1983 přestěhovali.

Slavkovský zpravodaj vydáváte již od roku 1999 a dostává se do tisícovek domácností ve Slavkově a pár výtisků také do okolí. Jak vypadaly jeho začátky?

Bylo zrovna po komunálních volbách a zastupitelé hledali nové řešení. Dříve se tištěný zpravodaj jmenoval Postilion a já jsem pro něj obstarával sazbu. Oslovili mě, zda bych nechtěl tvorbu zpravodaje převzít sám, a v roce 1999 jsem na to kývl. Začínali jsme s osmi stranami. Měl jsem představu, že se budu snažit získávat pro zpravodaj co nejvíce příspěvků od občanů, aby byl obsah pestrý a že budu upřednostňovat pozitivní zprávy. Zpravodaj se postupně rozrůstal z původních osmi stran až na dnešních zhruba 32 stran, podle velikosti obsahu.

Fascinující je ale celá historie slavkovského zpravodajství — Slavkov byl jedním z úplně prvních měst, které vlastní zpravodaj začalo vydávat. První číslo vyšlo už 27. dubna 1945, kdy tou dobou ještě nebyla ani elektřina. Měl jsem možnost mluvit s pamětníky, kteří už dnes bohužel nežijí — vzpomínali, jak museli ručně točit kola tiskařských strojů, aby zpravodaj vůbec vytiskli.

Jaká byla vaše cesta ke grafickému oboru?

Vyučil jsem se typografem a pracoval v brněnských tiskárnách. Po roce 1989 jsem přešel do redakce Svobodného slova, což pro mě byla obrovská zkušenost po všech stránkách. Mezitím jsem si založil vlastní živnost a spolupracoval s reklamními agenturami, kde jsem se naučil jednat se zákazníky. K oboru tíhl i můj syn, který vystudoval polygrafickou školu. Od té doby, co jsem v důchodu, pracuje na tvorbě Slavkovského zpravodaje on. Tím, že jsme na zpravodaji pracovali dlouho společně, přirozeně převzal veškeré zkušenosti i kontakty. Já mu do toho už moc nemluvím — občas něčím přispěji, ale především dělám korektury.

Vaše nakladatelská činnost je poměrně široká – vedle zpravodaje také časopisy, knihy či brožurky. Co dalšího máte pod svými křídly?

Rozdělil bych to na zakázkovou tvorbu a naše vlastní projekty. Zakázek byla celá řada – dělali jsme například brněnský měsíčník KAM. Už více než deset let vydáváme také týdenní stolní kalendáře, ve kterých představujeme historický Slavkov. Potom jsme začali vydávat i knihy, konkrétně publikaci Slavkov – město, nejen s bohatou historií, která navazovala na knížku z 80. let. A také jsme vydali monografii malíře Josefa Klíra, jež byl přítelem hraběte Václava Kounice.

Věnujete se ale také publikační činnosti…

Podílel jsem se autorsky na knížce Slavkov u Brna v době světových válek společně s historiky z muzea Martinem Rájou a Michaelou Zemánkovou. Práce na knize zabrala bezmála čtyři roky. Musím říct, že se docela povedla a byla rychle pryč. Město si následně objednalo ještě navazující publikace o druhém a třetím odboji, aby byla historie Slavkova kompletní.

Jak jste k historickému bádání ve Slavkově dostal?

K historii jsem přišel tak trochu jako slepý k houslím — je to úplně mimo můj původní obor. Při práci na zpravodaji se nám postupně sbíhaly různé pamětnické fotografie a články, které mě zaujaly. Mým největším koníčkem se tak stal Slavkov a sběr všeho, co se ho týká — a ze všeho nejvíce mě zaujaly právě osudy zdejších lidí. Když se blížilo jedno z válečných výročí, začal jsem pátrat po podrobnostech a zjistil jsem, že Slavkov do té doby neměl žádný památník obětem první ani druhé světové války. Když se nám podařilo sestavit kompletní seznam místních obyvatel, obětí obou válek, inicioval jsem postavení pomníku u kostela. Jsem moc rád, že se to podařilo. Byla to věc, která tu do té doby chyběla.

Články o historii publikujete také na webu slavkov-austerlitz.com, kde mj. představujete zajímavé osobnosti Slavkova. Co máte v plánu dále?

Ze zveřejněných článků bych rád sestavil knihu s pracovním názvem Střípky z historie. Nejvíc mě baví pátrat po neznámých slavkovských osobnostech. Objevil jsem například místní rodačku, která byla akademickou mistryní světa v tenisu, ale jelikož emigrovala, smazali ji ze žebříčků a statistik. Aby se tyto příběhy neztratily podobně jako náš původní web Ve Slavkově, rozhodli jsme se vydat je knižně. Materiály máme nachystané, takže kniha by mohla vyjít příští rok.

Vedle toho bych rád připravil samostatnou brožuru o významných osobnostech Slavkova, jelikož okolní města podobné publikace většinou dávno mají. Chtěl bych do ní zahrnout také přehledný seznam všech dosavadních starostů, čestných občanů města a místních olympioniků.

Zmiňoval jste také sběr fotografií Slavkova. Jak je vlastně tato sbírka rozsáhlá?

Dnes si troufnu říct, že mám zřejmě jednu z největších sbírek ve Slavkově — čítá více než 20 tisíc fotografií. Vedle toho sbírám i historické pohlednice Slavkova. Tam je nabídka sice omezená, a ještě mi některé chybí, ale historické snímky se sbírají a digitalizují kontinuálně. Co se týče nejstaršího úlovku, který mám, jde o fotografii z roku 1880. Zachycuje lidové misie u slavkovského kostela. Letos jsme ji dokonce zařadili do městského stolního kalendáře. Stále je v plánu, že uděláme knihu, v níž vybereme přibližně stovku nejzajímavějších historických fotek.

V květnu jste převzal ocenění za rozvoj kultury města za rok 2025 za vaši dlouholetou práci při uchovávání historické paměti města. Co pro vás toto uznání od města znamená?

Byl jsem překvapen, ale taky poctěn, je to pro mě velká čest. Moc si ocenění vážím.

Jakým dalším koníčkům se věnujete?

Před zhruba deseti a patnácti lety tu byl velký boom, kdy jsme společně se synem Pavlem sbírali počítače značky Apple. Postupně se nám podařilo shromáždit sbírku více než 80 historických kousků — prakticky všechny modely kromě legendárního Apple I, který se dnes draží za desítky milionů korun. Sbírali jsme i různé jejich „slepé uličky“, jako byly třeba digitální fotoaparáty, přehrávače, které doma pořád máme. V Česku se takové věci sháněly těžko, takže jsme sbírali za hranicemi. Například vzácný model počítače Apple Lisa, který Steve Jobs pojmenoval po své dceři a byl ve své době extrémně drahý a téměř neprodejný, jsme nakonec sehnali z Německa.

Kromě techniky máte doma ale také sbírku motýlů, které jste v minulosti jezdil lovit po celém světě. Ve vašich sbírkách se objevují i velmi vzácné exempláře (například afghánský jasoň). Jaká příhodná cesta nebo úsilí za získáním takových unikátů stála?

Co se týče motýlů, jsem poměrně vyhraněný. Zaměřuji se výhradně na denní motýly palearktické oblasti, tedy od Velké Británie až po Japonsko. Díky nim jsem se podíval do Mongolska, Číny či Tibetu, ale jezdím také na mezinárodní burzy. Svůj vůbec nejcennější exemplář jsem právě koupil na jedné z nich. Myslím si, že bez amatérských sběratelů by entomologie nebyla tam, kde je dnes. Například za minulého režimu vědci ze státních institucí prakticky nemohli cestovat. Byli to právě soukromí sběratelé, kteří na vlastní pěst jezdili do států bývalého Sovětského svazu, třeba do Kyrgyzstánu, a objevovali tam nové druhy motýlů.

Vzpomenete si na nějaký zážitek spojený s motýly či s jeho chytáním?

Byli jsme s kamarádem chytat v severním Chorvatsku, v době, kdy tam probíhal konflikt se Srbskem. Vůbec jsme si neuvědomili rizikovost situace a do terénu jsme si oblékli maskáče. Zajeli jsme k lesíku a šli sbírat bělopásky. Najednou u nás zastavila auta s vojenským komandem a policií na kontrolu. Museli jsme s nimi na stanici, kde nás asi dvě hodiny prohlíželi. Celou dobu jsme trnuli strachy, aby u nás nenašli motýly. Jenže když nakonec motýly objevili, celá akce naopak skončila. Mysleli si, že jsme záškodníci a rozmisťujeme na jejich území bomby.

Co byste popřál Slavkovskému zpravodaj a čtenářům do dalších let?

Hlavně to, aby zpravodaj vycházel i nadále, líbil se čtenářům a přinášel do Slavkova samé dobré zprávy. Tištěný zpravodaj je důležitý i v dnešní digitální době — tím, jak pravidelně vychází, totiž částečně supluje kroniku města.

Taťána Rusňáková