Na Hronov a zase zpět: Když se plní ochotnické sny

Hronov, rodiště spisovatele Aloise Jiráska, se totiž každý rok na začátku srpna proměňuje v tepající srdce divadelního světa. Už od roku 1931 se sem sjíždějí tisíce nadšenců z celé země. Tento svátek amatérského umění, známý jako Jiráskův Hronov, je jedním z nejstarších festivalů svého druhu v Evropě.

Letošní 96. ročník festivalu byl výjimečný tím, že se stal velkou oslavou a dějištěm Dne živého dědictví. Hraní amatérského divadla v Česku totiž 10. prosince 2025 získalo na zasedání v Novém Dillí zápis na Seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO.

Východní Čechy a široké okolí Hronova jsou místem, kde ochotnické i neprofesionální divadlo mělo a má bohatou historii a tradici. Dodnes zde působí velký počet souborů a diváci jejich tvorbu hojně a rádi navštěvují. Ochotnické divadlo tu často plní významnou kulturní i komunitní úlohu a mnohdy v něm hrají či se na něm podílejí obyvatelé celých vesnic. Divadelní představení bývají zcela vyprodaná, a i proto dává velký smysl, že se největší festival amatérského divadla pořádá právě zde. Hronov z této akce těží nejen kulturně, ale také ekonomicky – pro místní podniky a gastronomii znamená festivalový týden tržby srovnatelné s výraznou částí zbytku roku.

Zahrát si na Jiráskově Hronově je tedy tak trochu sen každého ochotníka a Divadelnímu spolku Slavkov u Brna se s inscenací Maryša letos splnil. Spolek se do Hronova těšil téměř rok. V září 2025 inscenace Maryša obdržela nejvíce bodů na soutěžním festivalu FEMAD Poděbrady a od té doby se plánovalo, jak nejlépe přemístit početnou výpravu, kroje a celou scénu do 200 km vzdáleného Hronova.

V ranních hodinách ve čtvrtek 6. srpna 2026 se většina členů spolku sešla před autobusem a vypravila se na cestu. Po čtyřhodinové jízdě plné nečekaných prázdninových překvapení na silnicích je čekala dvě představení. První se odehrálo v 16 hodin a druhé ve 20 hodin na prknech Jiráskova divadla. Maryša je v režiji Ireny Rozsypalové inscenace, která má velkou emocionální sílu, a ačkoliv je text Aloise a Viléma Mrštíků starý již 132 let, i současnému divákovi předává témata a motivy, které v něm rezonují. Krutý střet lidských citů a potřeba svobody se zde střetávají s konvencemi, pokrytectvím a majetkovým kalkulem.

Hronov každoročně otevírá svou náruč tisícům návštěvníků, nejrůznějšímu kulturnímu obsahu i rozmanitým divadelním formám. V prostorách Jiráskova divadla, které je dominantou hronovského náměstí, se tak mohou střídat tradiční inscenace, jako tento rok třeba Její pastorkyňa Divadelního spolku Jana Honsy z Karolinky nebo Čapkovo R.U.R. v podání Divadelního spolku Krakonoš, ale i lehce provokativní vyjádření nespokojenosti se současnou situací na Slovensku v inscenaci Skôr než odídeš Divadla Disk z Trnavy. V závěru festivalu se diváci dočkali velmi úspěšné satirické komedie Vlastníci z pera Jiřího Havelky. Ta ukazuje, jak těžké je najít společnou řeč mezi obyvateli jednoho domu a jak rychle se debata vinou předsudků a sobeckosti zvrhne v nepochopení a chaos. Divadelní spolek ochotníků v Blatné na jevišti Jiráskova divadla úspěšně a za nadšeného potlesku diváků odehrál svoji derniéru této inscenace.

V téměř sousedícím Sále Josefa Čapka se letos odvíjel například křehký příběh lásky Divadelního spolku bratří Mrštíků z Boleradic. Jejich inscenace Otčenáškovy novely Romeo, Julie a tma připomněla, jak těžké je překonat vlastní strach a projevit lidskost v sevřených okovech protektorátu. Ve stejném prostoru uvedl Divadelní spolek Tyl z Poličky hru německého dramatika Mariuse von Mayenburga Ošklivec, která svou absurditou tematizuje posedlost vzhledem, kult dokonalosti a především ztrátu vlastní identity.

Hronov však pro svůj festival nalezl i další prostory, a tak má každý divák možnost najít přesně to, co ho zajímá. Prostor Sokolovny tak například jeden večer energií rozvířil Blok mladé scény. Okouzlujícím a velmi hravým způsobem s diváky žertoval soubor Frgál na nitkách z Brna, který svůj čas věnoval tvorbě fiktivního básníka Otakara Migawky. Naopak Páteční hoši ze ZUŠ Louny se velmi poeticky věnovali tématu smrti.

V prostoru zimního stadionu vzniklo menší hlediště, které dovolovalo navodit intimnější atmosféru, a tak sem pořadatelé umístili kratší nebo loutková představení. Výrazným a zajímavým byl dle mnohých Gubernátor, poměrně temná, ačkoliv vtipná loutková one-man show Tomáše Hájka z Poniklé, která sleduje vnitřní boj a morální odpovědnost vládce jedné z odlehlých oblastí v Rusku.

Kousek od hronovského náměstí najdete krásnou roubenou chaloupku se šindelovou střechou, v níž se 23. srpna 1851 narodil Alois Jirásek. Odtud navazuje park, který je dalším významným dějištěm hronovského festivalu. Na zdejším venkovním jevišti se střídají hudební kapely a volně přístupný pestrý off program. Na devět dní se poklidný park, kterým protéká řeka Metuje, mění na festivalový kemp, jídelnu i odpočinkovou zónu. Každý z návštěvníků musí ochutnat zde vyvěrající minerální prameny Hronovku a Regnerku, které však chutnají velmi specificky a jejichž pití je snad jen pro velmi otrlé nebo statečné.

Závěr festivalu patřil tradičnímu průvodu, který prošel těmi nejfrekventovanějšími místy – z parku až před Jiráskovo divadlo. Za doprovodu hymny byly staženy vlajky Evropské unie, České republiky i samotného festivalu. Pořadatelé letos místo ohňostroje zvolili ohňovou show, a tak prostor před divadlem i v jeho okolí strážily desítky hasičů, aby to krásné Jiráskovo divadlo nelehlo popelem a všichni pořadatelé, tvůrci i návštěvníci se tam mohli za rok opět sejít.

Další, v pořadí již 97. ročník festivalu Jiráskův Hronov se uskuteční v termínu od 30. července do 7. srpna 2027. Tak snad se tam někde potkáme!

Jana Jurdová

Hronov očima představitelky Maryši Lízalové

Jaké to bylo stát na hronovském jevišti, jak na představení reagovali tamní diváci nebo co pro ni osobně role Maryši znamená, vám prozradí Markéta Moudrá, talentovaná představitelka mladé Maryši Lízalové.

Jak se vám na Jiráskově Hronově hrálo?

„Hraní jsem si moc užila. Panovala tam skvělá atmosféra, pořadatelé nás vřele přivítali a zázemí bylo moc milé. Jiráskův Hronov je krásná akce a bylo příjemné potkávat už trochu známé tváře z ostatních soutěží a festivalů.“

Odehrát dvě představení v jeden den bývá náročné. Byla pro vás obě představení stejná?

„Ze začátku jsem měla strach a pro naše mladší herce to opravdu náročné bylo, ale i tak byli všichni skvělí. Představení nebyla stejná, každé mělo trochu jinou energii, ale konec je vždycky stejný a Maryša i podruhé Vávru zase dostala.“

Jaká šla energie z publika?

„Publikum bylo skvělé! Ze začátku jsem se trochu obávala, jak přijmou naše nářečí, ale naštěstí mezi námi nevznikla žádná jazyková bariéra. Diváci reagovali velmi živě – smáli se a v emotivních chvílích si možná někdo i poplakal.“

Jak vnímáte svoji postavu Maryši – máte pro ni pochopení?

„Mám pro ni úplné pochopení a nikdy jsem ji neodsuzovala. Doufám, že pokud v publiku seděl nějaký divák, který Maryšku vnímal jen jako bezcitnou vražedkyni, po naší inscenaci názor změnil. Její situace je zapeklitá a nemá žádné dobré východisko. I kdyby se rozhodla jakkoliv, žádné řešení by nemělo šťastný konec, protože vždycky bude někdo trpět. Ten příběh není vůbec černobílý.“

Co podle vás příběh Maryši sděluje dnešním divákům?

„Ta hra je geniálně napsaná a každý si v ní najde svoji rovinu a svoje téma. Myslím si, že s Maryšou mohou rezonovat všichni, protože všichni řešíme hádky s rodiči, neshody a cítíme tlak společnosti. Můj postoj vůči Maryšce se během zkoušení pod vedením Ireny Rozsypalové, ale i během pozdějšího hraní lehce měnil a jsem neskutečně vděčná, že ji mohu ztvárňovat. Vždycky si díky tomu uvědomím, jak jsem šťastná, že žiji v téhle době, kdy mám možnost volby. Že já sama rozhoduji o svém životě a nedělá to za mě někdo jiný.“

Představitel Francka říká, že Hronov je nejvyšší liga

O náročné cestě na divadelní vrchol, nečekaném ohlasu u publika i o diskusi s odbornou veřejností hovoří herec slavkovského spolku a představitel Francka, Radim Kachlíř.

Co pro vás znamenalo hrát na Hronově?

„Byla to pro nás obrovská radost a zároveň trochu nervozita. Hronov je pro ochotnické divadlo nejvyšší liga. Když člověk ví, že v hledišti sedí lidé, kteří divadlu opravdu rozumějí a viděli stovky inscenací, tak tam ta nervozita prostě je. Po dvou letech, co Maryšu hrajeme, bylo skvělé dostat možnost ukázat ji právě tam.“

Jak na vaši inscenaci reagovalo publikum?

„Diváci reagovali fantasticky. Měli jsme obavu, jak Hronov přijme naše poměrně tradiční pojetí, ale reakce diváků byly krásné. Dvakrát se dlouho tleskalo ve stoje, což na této přehlídce není úplně obvyklé. I po představení jsme cítili, že se nám podařilo předat emoce. Někteří diváci si nás dokonce našli a chtěli o tom – pro ně silném – zážitku mluvit.“

Dostalo se vám nějakých protichůdných reakcí?

„Určitě a je to tak vlastně dobře. Někdo oceňoval herectví, práci se dvěma Maryšami nebo hudbu, jiní měli k některým prvkům výhrady. Hronov je právě zajímavý tím, že se o inscenacích diskutuje a tvůrce dostane i názor, který není příjemný. To ale k umění patří.“

Jak náročné je se s inscenací na Hronov dostat?

„Je to hodně náročné, protože cesta vede přes několik přehlídek a konkurence je veliká. Nestačí mít dobré představení, musíte přesvědčit několik porot a dostat se přes postupový systém. Pro slavkovské divadlo je to za celou historii amatérského hraní úplně poprvé. O to větší radost ale pak z Hronova máte.“

Mají inscenace, jako je slavkovská Maryša, v dnešní době stále co divákům říct?

„Rozhodně mají co říct. Maryša je sice více než sto let starý příběh, ale tlak rodiny, společnosti a okolí na to, co se od člověka očekává, je pořád aktuální. Jen dnes může mít jinou podobu. Jsou to třeba postoje rodiny, partnera nebo okolí ve stylu: ‚my to s tebou myslíme dobře‘, na které pak často přistupujeme, i když kvůli nim nakonec nejsme úplně šťastní.“

Na festivalu se střetávají nejrůznější podoby dramatického umění – má tam ta tradiční poetika podle vás ještě místo?

„Určitě ano a právě Hronov podle mě ukazuje, že se tam vejde všechno – experimentální, současné autorské divadlo i klasika. Důležité není, jestli je poetika tradiční nebo moderní, ale jestli má inscenace co říct a jestli jí její tvůrci věří. A my naší Maryši věříme.