Rozhovor s monsignorem Václavem Sloukem

Jeho Milost Mons. ThLic. Václav Slouk je proboštem Královské stoliční kapituly sv. Petra a Pavla v Brně, prezidentem Diecézní charity Brno a farářem ve farnosti u kostela sv. Jiljí v Brně-Komárově. Zároveň je pracovníkem pro ekumenické otázky v Diecézi brněnské a častým hostem Slavkovské iniciativy smíření (SIS), jež stojí na pilířích ekumenismu. Proto tento rozhovor u příležitosti 30. výročí SIS.

Pane probošte, vzpomínáte, kdy jste se poprvé zúčastnil Slavkovské iniciativy smíření?

Poprvé jsem se zúčastnil setkání SIS tuším v roce 1998, kdy byla mimo jiné na budově radnice ve Slavkově odhalena pamětní deska Bernardinu Ochinovi, italskému teologovi a reformátorovi, bývalému generálnímu vikáři řádu kapucínů, později protestantskému pastorovi, který v roce 1564 ve Slavkově zemřel.

Čím Vás, který má duchovna každý den vrchovatě, SIS přitahuje?

Obecně mě téma jednoty křesťanů přitahuje. Někdy říkám, že mám k tomu vlohy, protože mám v sobě ¼ krve Církve československé husitské, když moje babička patřila k této církvi. Později jsem se setkával s kamarády z jiných církví a zdálo se mi, že mě v něčem obohacují. A asi největším impulsem pro mě byl biskup František Radkovský, se kterým jsem byl půl roku v jedné kanceláři. On mě uváděl do prostředí ekumény v Praze, občas jsem ho zastupoval na jednání Řídícího výboru Ekumenické rady církví (ERC) a setkával jsem se s nejvyššími představiteli církví v ČR i na Slovensku. Nakonec mě velmi potěšilo, když si před několika lety členové teologické komise ERC vyžádali, abych v této komisi mohl zastupovat Římskokatolickou církev. SIS je vedle Týdne modliteb za jednotu křesťanů a možná ekumenické noci kostelů jediná, která je stálá iniciativa s každoročním setkáním.

Většina respondentů SIS patří ke zralé generaci. Která rovina SIS by mohla být atraktivní pro dnešní mládež?

Myslím si, že pro mladé lidi historie, ani smutná a bolestná, není tím, co by je příliš zajímalo. Spíš bych viděl jako šanci vytvářet něco nového společně – s využitím moderních technologií a sociálních sítí. Ale protože už patřím ke starší generaci, nedokážu říct, co by to mohlo být.

Jaký je váš osobní názor na význam smíření mezi různými církvemi?

Mám obecně rád, když lidé žijí v přátelských vztazích. Tím spíše to platí o vztazích mezi křesťany. Pro mě jedním z nejhlubších zážitků z prostředí ekumenismu je spojeno paradoxně se svatořečením Jana Sarkandra a návštěvami papeže Jana Pavla II. v ČR. Záměr svatořečit Jana Sarkandra vyvolal na poli českého ekumenismu velmi bouřlivou diskusi. Jednou na jednání ERC v Praze jsem se dokonce obával, že nastane 3. pražská defenestrace a že budu odejit oknem. Ke svatořečení došlo v roce 1995. Představitelé nekatolické ekumény se setkání s papežem většinou nezúčastnili. A asi ani neslyšeli, když papež při svatořečení prosil za odpuštění nekatolické křesťany a ujišťoval o odpuštění ze strany katolíků. Odezva nebyla žádná. Za dva roky v roce 1997 papež přijel znovu a svou prosbu za odpouštění a své ujištění o odpuštění zopakoval: „Dnes … opakuji v této katedrále slova, která jsem pronesl k vaší zemi před dvěma léty v Olomouci, když jsem jménem katolické církve žádal o odpuštění křivd způsobených nekatolíkům a zároveň jsem ujišťoval, že katolická církev odpouští utrpení, která vytrpěli její synové. Ať je dnešní den novým začátkem ve společné snaze následovat Krista, jeho evangelium, jeho zákon lásky, jeho svrchovanou touhu po jednotě všech, kdo v Něho věří.“ (27.4.1997 Praha). To už byli přítomni i zástupci nekatolických církví a slyšeli. Na pouti na Velehradě ve stejném roce potom synodní senior Pavel Smetana odpověděl podobně: „Nemohu mluvit za všechny nekatolické křesťany. Mluvím však za sebe jako potomek českých exulantů pro víru, za sjezd reemigrantů, který se konal v Lovosicích, i za mnohé evangelické křesťany, kteří vyjádřili svou touhu po smíření. Na statečná slova papeže Jana Pavla II. nemůžeme jinak, než odpovědět: vděčně přijímáme jeho omluvu a radostně odpouštíme, ba už dávno jsme odpustili. Kéž naše vzájemné odpuštění nese rysy odpuštění Božího, jenž hříchy svého lidu uvrhl do hlubin zapomnění, aby nebyly připomínány více“ (5.7.1997 Velehrad) Shodou okolností jsem se sjezdu reemigrantů v Lovosicích také zúčastnil. A na podzim roku 1997 29. synod ČCE dodatečně souhlasil s projevem smíření vůči římským katolíkům.

Kterým hlavním výzvám čelí SIS?

Udržovat oheň ekumenického úsilí. Ekumenických kontaktů z mého pohledu ubývá: jednak proto, že nejsou žádné větší problémy, které by bylo potřeba řešit, a dále proto, že každý má dost svých starostí. 

V rámci synodního procesu v naší církvi jsem se pokusil vytvořit synodní skupinku z duchovních různých církví. Při jejím setkání byly formulovány dva ekumenické sny: 

1. Na cestě snah o prohloubení jednoty křesťanů "tak, jak Ty ji chceš, a těmi prostředky, jak Ty je chceš" budou ve farnostech vedle sebe existovat řeholní společenství různých spiritualit a společenství různých tradic (dříve různých denominací), která budou tvořit jednu církev, která budou společně slavit eucharistii a která budou společně hlásat evangelium slovy i životem. Všichni, kteří uvěří v Ježíše Krista a stanou se jeho učedníky, zde najdou svůj domov a budou setrvávat v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách.
2. Společná pracovní skupina, složená ze zástupců katolické církve a ostatních křesťanských denominací, vedena Duchem Svatým, pomůže vysvětlit chápání teologického učení a praxi slavení eucharistie/Večeře Páně tak, že bude možné společné slavení eucharistie/Večeře Páně všemi křesťany. Všichni budou především hledat Boha a jeho království a prohlubovat život s ním – jako jednotlivci i jako společenství.

Zřejmě SIS není schopna v těchto bodech přinést nějaký posun vpřed, ale už samotná setkávání mohou přispívat k tomu, aby v nás byly stále živé a silné sny a touhy – třeba po společném slavení eucharistie/Večeře Páně.

Existují v naší diecézi podobné projekty jako je SIS?  Jaký význam má SIS v rámci Diecéze brněnské a naší vlasti?

V rámci brněnské diecéze podobný projekt neexistuje a myslím si, že i v rámci celé ČR je dost ojedinělý. Velký význam má to, že se nejedná o ojedinělou akci, ale o dlouhodobý projekt. Neznamená to, že každý rok se děje něco mimořádného, ale jako mimořádné považuji to, že každý rok se něco děje a že se každý rok scházejí křesťané různých církví a tradic.

SIS má ekumenickou dimenzi. Jaký je Váš osobní pohled na ekumenické hnutí?

„Aby byli jedno, aby svět uvěřil,“ tak se při poslední večeři modlil Pán Ježíš. Chápu to i tak, že naše rozdělení brání ostatním poznat Ježíše Krista a uvěřit v něj. Jeden můj kamarád by k tomu dodal: „A to je vážná věc.“ Proto se snažím přispívat k tomu, aby lidé mohli poznávat Ježíše a aby zatoužili věřit v něj.

Zajímavé je, že i dnes – šest dekád od II. vatikánského koncilu – je možné od některých konzervativních kněží slyšet názor, že „ekumenismus je největší vítězství zednářských myšlenek v římskokatolické církvi“. Existují data, kolik procent duchovních naší diecéze je ekumenicky smýšlejících?

Ekumenismus, a zvláště po II. vatikánském koncilu, vzbuzoval a vzbuzuje mírné podezření. Ještě před koncilem, kdy se ekumenismus vnímal jako umožnění návratu odloučených bratří do lůna církve, podezření nebylo tak vážné. Ale koncil učí:

„To je jediná Kristova církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou a apoštolskou. Po svém zmrtvýchvstání ji náš Spasitel odevzdal Petrovi jako pastýři (srov. Jan 21,17), jemu a ostatním apoštolům ji svěřil, aby ji šířili a řídili (srov. Mt 28,18n), a provždy ji postavil jako sloup a pevnou oporu pravdy (srov. 1 Tim 3015). Tato církev, ustavená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje (uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním. Ovšem i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy, které jako dary vlastní Kristově církvi vybízejí ke katolické jednotě.“ (Lumen gentium, 8)

A to už není výzva k návratu odpadlíků, ale k hledání základů jednoty v duchu modlitby Paula Couturiera „za jednotu křesťanů tak, jak ty chceš, a skrze prostředky, které ty chceš, Pane Ježíši.“

V současné době plné nejistot je hledání základů společné jednoty další nejistotou. Neexistují data o procentech ekumenicky smýšlejících kněžích. Ale myslím si, že se vzrůstající všeobecnou nejistotou počet ekumenicky smýšlejících kněží spíše klesá…

Třetí encyklika papeže Františka Frateli tutti (2020) vzbudila velký ohlas. Nemohu si pomoct, ale přijde mi, že „objevujeme Ameriku“ – vždyť myšlenky bratrství a sociálního přátelství publikoval před staletími například Jan Amos Komenský… Nevzedmulo se ekumenické hnutí v naší Církvi příliš pozdě?

Ekumenické hnutí začalo v protestantských církvích. Výzvy k modlitbám za jednotu se začínají objevovat koncem 18. století. Římskokatolická církev se k nim nesměle přidávala od konce 19. století. Dveře naplno otevřela až na II. vatikánském koncilu. Ano, určité zpoždění oproti ostatním máme.

Mottem SIS 2025 je citát sv. Augustina: „Kdo chce druhé zapalovat, musí nejdřív sám hořet“. Otázka na tělo: Do jaké míry se to daří Vám?

Kdosi říká, že tradice je předávání ohně, ne ochrana popela. Snažím se, abych hořel a snad i zapaloval, ale nevím, jestli je nějaký oheň pod nánosem prachu únavy ještě vidět…

Co byste popřál účastníkům letošní jubilejní 30. SIS.

Radost z krásného setkání, duchovní obohacení a touhu za rok se setkat znovu.

Karol Frydrych