Slavkov jako město na dlani: Stavby se mohou mračit ale i smát

Jako architekt, urbanista a pedagog dokáže s naprostou přirozeností propojit monumentální duchovní architekturu s minimalistickým konceptem či vizí udržitelného „zahradního města“. Držitel mnoha mezinárodních ocenění, ale i Ceny města Brna a autor rozsáhlé urbanistické strategie Slavkova u Brna vtiskl městu nový impuls v podobě rozšíření mateřské školy Zvídálek na Koláčkově náměstí. Nejen o tom, jak se navrhuje prostor pro ty nejmenší a proč by měl Slavkov zůstat „městem na dlani“, jsme si povídali v následujícím rozhovoru s architektem Markem Janem Štěpánem.

V průběhu letošního roku se rozšiřovala mateřská škola Zvídálek na Koláčkově náměstí. Kapacita se tak ze 40 dětí vyšplhá až na 93. S jakou hlavní vizí jste k tomuto projektu přistupoval?

Při návrhu jsme zvažovali, kde všude ve Slavkově se dá taková školka postavit. Tato konkrétní lokalita, která je navázaná na centrum, zámeckou zahradu a rostlou zástavbu, nám přišla dobrá. Nicméně umístění uprostřed bloku starší zástavby, není místo jednoduché. Mou vizí byl vznik spíš takového pavilonku, který nebude masivní, ale spíše solitární stavba uprostřed. Posléze jsme začali rozvíjet téma pavilonu. Práce s čtvercovým půdorysem se propisuje do fasády formou kostiček, což může připomínat stavebnici Lego. Jednotlivé místnůstky ve škole jsou vlastně taky kostičky. Takže je to takový hravý skladebný systém, ze kterého se celá stavba dala dohromady.

Co bylo při navrhování školky největší výzvou?

Hlavním tématem bylo harmonické zasazení stavby do lokality, kde bylo potřeba zohlednit blízký park se skleníkem a vyhnout se přílišné masivnosti. Zároveň bylo klíčové architektonicky propojit původní historickou zástavbu s novým pavilonem.

Vy jste spolupracoval se Slavkovem již dříve, kde jste jej nazval jako městem na dlani. Pamatujete si na první spolupráci?

Tipoval bych, že to mohlo být kolem roku 2018, kdy mě poprvé oslovili lidé ze Slavkova. Jako první vznikla strategie rozvoje Slavkova jako město na dlani. Dokonce jsme dělali i nějaké školní projekty – se studenty jsme dělali navrhování náměstí či vstupy do Slavkova a také myšlenkové mapy, kde se lidé cítí ve Slavkově dobře. Šlo tedy o širší spolupráci a plodem ní byla zmiňovaná školka Zvídálek.

Máte ve Slavkově další naplánovanou spolupráci?

V ateliéru vznikala napoleonská expozice spuštěná v prosinci, na ní pracovala manželka Vanda. A nyní existují projekty na dům, který navazuje na městský úřad na Husově ulici.

Když se na Slavkov podíváte dnešníma očima, daří se městu model zahradního města skutečně držet?

Myslím si, že ano. Nové plochy pro zástavbu, které byly dlouho v územním plánu, se nyní urbanisticky zpracovávají a má tam vzniknout i svazková škola. Přijde mi, že je zde spousta věcí, které se opravdu posouvají dál. Samozřejmě jsou i oblasti, které by se mohly zlepšit, ale spolupráce, kterou jsem mohl sledovat, je podle mě dobrá a výsledky jsou vidět. Dovedu si představit, že to pro politickou reprezentaci není jednoduché a naráží na různorodé názory, ale z mého pohledu je posun patrný.

Napadá vás něco konkrétního, co zlepšit?

Myslím, že velké téma je rekonstrukce kulturního sálu na náměstí. Zásadní je však také otázka dalšího rozvoje bydlení. Ve své strategii jsem se snažil zdůraznit, že pro město tohoto typu je správná výstavba v malém měřítku. To znamená, že postavené domy nemusí být moc vysoké.

Vrátíme-li se v čase zpět, architekturu na VUT jste studoval ještě před rokem 1989, kdy se sakrální stavby oficiálně navrhovat nemohly. Přesto jste se na ně zaměřil hned po škole. Kde jste tehdy jako mladý architekt hledal inspiraci, když na tradici moderní chrámové architektury nebylo na co navazovat?

Tím, že jsem studoval ještě před samotou revolucí, tak se sakrální stavby navrhovat nedaly, ani na škole, ani nikde jinde. Přemítal jsem nad tím čistě teoreticky v myšlenkách. Ale změna politického systému mě ještě zastihla a promítla se do mého diplomního projektu. A pak začala obrovská svoboda 90. let, kdy každý mohl dělat, co chtěl, v tom pozitivním i negativním. Takže jsem začínal od menších prvků, jako jsou dveře či okna, a postupně jsem se přirozeně dostával k větším sakrálním realizacím.

Pocházíte z Frýdku-Místku, ale profesně jste zakotvil v Brně. Vzpomenete si na svůj vůbec první projekt nebo realizaci? Jak se na ni díváte dnes?

Jednou z mých prvních zkušeností byla práce pro ateliér Fránek a Pěla, pro který jsem navrhoval velký oválný stůl do zasedací místnosti. Nedávno se mi ozval Aleš Fiala, že už ho nepotřebuje, a nabídl mi, zda o něj nemám zájem, tak se mi stůl po letech vrátil (a u něj také probíhá tento rozhovor). Takže tento stůl je, dálo by se říct, jedna z takových prvních interiérových realizací. A co se exteriéru týče, tak to jsou potom Boží muka na Pražmě v Beskydech, kterou jsem tehdy stavěl společně s kamarády z kamene.

Táhlo vás to k architektuře vždy, nebo jste uvažoval i o jiných oborech?

Já jsem ještě laškoval se sochařinou, ale to je přece jen namáhavější řemeslo, tak mě architektura nakonec oslovila více. Před architekturou mě ale také lákala archeologie.

Váš Ateliér Štěpán funguje už od roku 1997. O kvalitě projektů a realizací ateliéru svědčí řada významných ocenění – Grand Prix architektů, Cena Klubu Za starou Prahu, Stavba roku a Interiér roku. Vy sám jste získal Cenu města Brna. Jaké je pro vás osobně nejvýznamnější?

Nejvíc si vážím cen, o které člověk sám neusiluje a stavby do nich aktivně nepřihlašuje. Mezi ty patří například Cena Klubu Za starou Prahu nebo ocenění kanadského časopisu Azure, který sazovický kostel zařadil v roce 2017 mezi deset nejlepších staveb světa. Z té nejnovější doby je to pak bezpochyby Cena města Brna.

Když navrhujete kostely, jak moc si dovolíte sáhnout do moderního stylu při navrhování kostelů?

I v baroku stavitelé netvořili s vědomím, že jsou v baroku – tehdejší architektura byla prostě reakcí na jejich dobu. Stejně tak se já snažím stavět soudobým jazykem, kterému rozumí moji současníci. Důležité je pro mě vytvořit nadčasovou stavbu, nikoliv módní výstřelek. Proto jsou mé kostely často abstraktnější a pracují primárně se světlem. Je přirozené, že vypadají jinak než barokní chrámy, které máme zažité, od jejich vzniku nás přece jenom dělí dvě století vývoje.

Co je hlavním prvkem, který by se podle vás v sakrálním prostoru měl objevovat? Nejpodstatnější materií, se kterou pracuji, je světlo. Již po tisíce let je v sakrální symbolice považováno světlo za klíčové, ostatně i v Bibli je Bůh zmiňován jako „světlo světel“. Osobně mám rád zejména světlo odražené v prostoru, což jsme uplatnili například v kostele na Lesné v Brně. Vedle práce se světlem je pro mě při návrhu duchovního místa zásadní také pocit bezpečí, který by měl prostor v člověku vyvolávat.

Dostává se k vám zpětná vazba na některé modernější stavby?

Negativní ohlasy se dnes nejčastěji objevují na sociálních sítích, kde lidé málokdy volí objektivní slovník a stavby označují za „krystalický hnus“. Je ale zajímavé pozorovat ten posun – například v případě kostela v Sazovicích se kritické komentáře zásadně změnily v pozitivní poté, co stavba získala uznání a ocenění.

Své zkušenosti předáváte studentům na fakultě architektury VUT. Učíte zde předmět architektonický výraz. Co se snažíte svým studentům vštěpovat jako to nejdůležitější?

Nejdůležitější je, aby jejich architektura byla v souladu s jejich osobností, nikoliv jen s tím, co od nich očekává okolí. Architektonický výraz vnímám jako „mimiku“ domu – stavba může působit vesele, vážně, nebo se může i „mračit“. Je to vlastně o fenomenologii, tedy o tom, jak na nás dům působí. Celé prostředí se ale vyvíjí. Na fakultě dnes studuje zhruba 70 % studentek a přirozeně se proměňují i témata. Zatímco před patnácti lety byly v kurzu sakrální stavby, dnes dominují byty a otázky bydlení. Je tam hodně sociálního inženýrství, kdy studenti mají tendenci navrhovat, a tak diktovat, jak mají lidé žít.

Zaměřujete se více na uměleckou architekturu než třeba takovou tu běžnou jako domy?

Děláme obojí. Ale toho uměleckého je více vidět a znát. Jsou to různá muzea, bytové domy. Škála je daleko větší, ale ne o všem se třeba tolik píše.

Máte ale za sebou i jednu poměrně netradiční zkušenost – v letech 2006 až 2012 jste pracoval jako poradce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky Václava Klause. Jak na toto období vzpomínáte?

Vzpomínám na to velmi dobře. Po zkouškách, kdo by vlastně mohl v architektuře radit, si mě vybrali. Měl jsem tehdy jedinou podmínku, a to dostat na Hradě stůl a postel. Apartmán i kancelář jsem dostal. To prostředí je tak výjimečné, že už jenom mít možnost si ho celé projít se všemi zákoutími je úžasné. Ale samozřejmě zároveň v tomto prostředí Národní kulturní památky číslo 1 něco prosadit není tak jednoduché. Ale i to se nám povedlo.

Co se vám podařilo realizovat?

Hlavní část mé práce spočívala v posuzování, radách, analýzách a syntézách. Zároveň jsem ale navrhl lví pylon a úpravu severního vstupu do Pražského hradu v místech u Prašného mostu. Jeden velký projekt se ovšem neuskutečnil. Šlo o obnovu Nejvyššího purkrabství, kde se odehrávají Shakespearovské slavnosti.

Nedávno jste vydal knihu Sakrál. Najdeme v knize výhradně českou architekturu?

Ano, kniha mapuje sakrální stavby z celé České republiky. Zařadili jsme do ní ale také spoustu skic, aby byla vizuálně atraktivní a zábavná i pro lidi, kteří nepochází z architektského prostředí. Samotné psaní mi úplně nejde, takže jsem byl moc rád za editora, který mé texty dokázal skvěle přeformulovat. Netušil jsem, že kolem knihy bude tolik práce. Paní nakladatelka Kořínková mi neodpustila vůbec nic. Ani zdroje, ani data.

Co rád děláte ve volném čase kromě architektury?

Nejdřív u mě vedlo sochařství, pak ho na nějaký čas vystřídala hudba a teď mám pocit, že se k sochám ze dřeva zase vracím. Je to pro mě druh meditace.

Co byste popřál Slavkovanům do budoucího rozvoje?

Popřál bych Slavkovu, aby si zachoval svůj charakter města na dlani. Aby zde byla zachována konzervativnost prostředí, se současným životním přístupem. A z pohledu architekta mu přeji, aby v něm zůstaly zachovány tradiční červené střechy a k nim přirozeně přibývaly ty zelené, přírodní.