Slavkovští divadelníci dobyli Prahu

. V sobotu 14.března t.r. s představením Maryša bratří Mrštíků vyrazili směr hlavní město. Vzhledem k tomu, že víc jak týden předem bylo představení beznadějně vyprodané, dalo se čekat, že bude plno. Byla jsem tam a nebyla jsem sama. Dobrou čtvrtinu parteru hlediště obsadili Slavkováci a jejich pražští rodinní příslušníci. Zbytek přízemí a balkony do posledního místečka zaplnilo ostatní pražské publikum.

Hru s našimi ochotníky a jejich současným uměleckým vedoucím Stanislavem Olbrichtem nastudovala jeho kolegyně Irena Rozsypalová, herečka, režisérka a pedagožka z ostravské konzervatoře a brněnské JAMU, a také rodačka z našeho města.

Toto představení jsem viděla několikrát a ještě se mi neomrzelo. Je totiž skvělé a jedinečné. Někdo by mohl namítnout, vždyť je to obehraná klasika, dá se ještě vůbec udělat jinak, aby nevznikl nějaký paskvil? Přátelé, dá se! Maryša v provedení slavkovského Divadelního spolku je toho důkazem.

1) Těšany, kde se Maryša odehrává, leží nedaleko Slavkova a nářečí, v němž ji Mrštíci napsali, je stejné jako u nás, proto hru paní režisérka situovala do Slavkova. V podání našich herců tudíž zní nářečí autenticky.

2) Herci hrají ve slavkovských krojích a jako scénická hudba jsou použity melodie a písně ze Slavkovského regionu.

3) Jako zajímavý a emočně silný motiv je zakomponován obřad tzv. „oblékání do kroje“.

4) Další zajímavostí je, že do role Maryši byly obsazeny dvě herečky, ne kvůli alternaci, ale jako mladá Maryša svobodná a Maryša po třech letech nešťastného manželství s Vávrou.

5) Také psychický boj se svědomím a provedení vraždy Vávry je řešen zajímavě a neotřele. Mimochodem, moment předávání hrnku s otrávenou kávou jednou Maryšou té druhé se Pražákům obzvláště líbil.

6) Jednoduchá a minimalistická jevištní scéna neodvádí zbytečně pozornost od děje a výkonů herců, kteří toto představení hrají druhým rokem, takže ho už mají tzv. „pod kůží“ a divák má pocit, že ho na jevišti doslova žijí.

Slavkovští ochotníci s Maryšou objeli již kus republiky. Spokojené publikum, mnohá ocenění na soutěžích a festivalech svědčí, že i klasika má na divadelních prknech stále co říct. Zvláště když nám vyrůstá generace, která ji už vůbec nezná. A svědčil o tom i neutuchající aplaus ve stoje, který naši divadelníci v „Činoheráku“ sklidili. Ještě hodinu po představení byly ve foyeru divadla hloučky hodnotící právě proběhlé představení. Na závěr nezbývá než poděkovat a popřát divadelníkům další úspěchy a stále spokojené diváky.

Ludmila Nosková